Bazální stimulace
Koncept bazální stimulace je dílem profesora Andrease Fröhlicha, německého speciálního pedagoga, který pracoval s dětmi s těžkým kombinovaným somatickým a mentálním postižením. Profesor Andreas Fröhlich prokázal, že základní (bazální) vrozené schopnosti každého lidského organismu v oblasti percepce poskytují dostatek výchozího pracovního materiálu pro podporu a stimulaci vnímání a komunikace.
Celý koncept vychází z poznatků pedagogiky, fyziologie, anatomie, neurologie, vývojové psychologie a ošetřovatelství. Základním principem konceptu je zprostředkovat člověku vjemy ze svého těla a stimulací vnímání mu umožnit lépe vnímat okolní svět a následně s ním navázat komunikaci. Základními prvky konceptu jsou pohyb, komunikace a vnímání a jejich úzké propojení. V maximální možné míře respektuje individualitu každého dítěte.
Bazální stimulace podporuje celkový vývoj našich žáků, kteří jsou omezeni v komunikaci, vnímání či pohybu.
Víme, že pokud je okolní prostředí člověka z jakýchkoli důvodů málo podnětné, dochází k senzorické deprivaci. Při současném nedostatku pohybu se jedná o deprivaci senzomotorickou. Profesor Andreas Fröhlich hovoří v této souvislosti o vzniku sekundárního poškození intelektu na základě masivní podnětové a pohybové deprivace.
Prostřednictvím jednotlivých technik bazální stimulace zajišťujeme dětem tolik potřebný přísun podnětů z vlastního organizmu a také z jejich okolního světa. Tímto se podporuje hustota dendritické arborizace a vznik nových dendritických spojení mezi neurony. Celý koncept respektuje různé vývojové stupně člověka a základem péče jsou zkušenosti se svým tělem z období prenatálního vývoje. Bazální stimulace našim žákům napomáhá, aby cítili hranice svého vlastního těla, aby měli zážitek ze sebe sama, aby cítili okolní svět a přítomnost jiného člověka. Podporuje vzájemnou komunikaci. Dobrý pedagog velmi pečlivě sleduje reakce dítěte a tím dostává zpětnou vazbu, zda pracuje s žákem na vhodné úrovni. Velký význam je zde přikládán kvalitě doteku. Bude-li nečekaný a necílený, dítě se lekne, bude nejisté nebo dostane strach. Je zapotřebí dotýkat se dětí dostatečně důrazně, s jistotou a s přiměřenou intenzitou. Poté se dá očekávat, že naše působení bude kladně přijímáno, podaří se navázat tolik potřebnou živou komunikaci a otevře se cesta k dalšímu vzdělávání našich handicapovaných žáků.
Techniky konceptu se člení na prvky základní a nástavbové stimulace. Do základní patří somatická, vibrační a vestibulární stimulace. Do oblasti nástavbové pak optická, auditivní, olfaktorická, orální a taktilně-haptická stimulace.
Při individuálním vyučování se stimulace jednotlivých oblastí vzájemně doplňují a prolínají. Mezi nejčastěji používané patří nejrůznější polohování, masáž stimulující dýchání, celková nebo částečná povzbuzující nebo uklidňující koupel (masáž), manuální vibrace na kloubech horních a dolních končetin, kolébání nebo houpání. Dále vkládání zajímavých předmětů do dlaní pomocí asistovaného úchopu, poznávání odlišných materiálů a povrchů. Vzhledem k těžkému postižení našich žáků je vhodné zařazovat i masáže obličeje, zvláště pak okolí úst za účelem usnadnění přijímání potravy. Samozřejmostí jsou pak aktivity rozvíjející vnímání zrakové, sluchové, čichové a chuťové.
Celý koncept vychází z poznatků pedagogiky, fyziologie, anatomie, neurologie, vývojové psychologie a ošetřovatelství. Základním principem konceptu je zprostředkovat člověku vjemy ze svého těla a stimulací vnímání mu umožnit lépe vnímat okolní svět a následně s ním navázat komunikaci. Základními prvky konceptu jsou pohyb, komunikace a vnímání a jejich úzké propojení. V maximální možné míře respektuje individualitu každého dítěte.
Bazální stimulace podporuje celkový vývoj našich žáků, kteří jsou omezeni v komunikaci, vnímání či pohybu.
Víme, že pokud je okolní prostředí člověka z jakýchkoli důvodů málo podnětné, dochází k senzorické deprivaci. Při současném nedostatku pohybu se jedná o deprivaci senzomotorickou. Profesor Andreas Fröhlich hovoří v této souvislosti o vzniku sekundárního poškození intelektu na základě masivní podnětové a pohybové deprivace.
Prostřednictvím jednotlivých technik bazální stimulace zajišťujeme dětem tolik potřebný přísun podnětů z vlastního organizmu a také z jejich okolního světa. Tímto se podporuje hustota dendritické arborizace a vznik nových dendritických spojení mezi neurony. Celý koncept respektuje různé vývojové stupně člověka a základem péče jsou zkušenosti se svým tělem z období prenatálního vývoje. Bazální stimulace našim žákům napomáhá, aby cítili hranice svého vlastního těla, aby měli zážitek ze sebe sama, aby cítili okolní svět a přítomnost jiného člověka. Podporuje vzájemnou komunikaci. Dobrý pedagog velmi pečlivě sleduje reakce dítěte a tím dostává zpětnou vazbu, zda pracuje s žákem na vhodné úrovni. Velký význam je zde přikládán kvalitě doteku. Bude-li nečekaný a necílený, dítě se lekne, bude nejisté nebo dostane strach. Je zapotřebí dotýkat se dětí dostatečně důrazně, s jistotou a s přiměřenou intenzitou. Poté se dá očekávat, že naše působení bude kladně přijímáno, podaří se navázat tolik potřebnou živou komunikaci a otevře se cesta k dalšímu vzdělávání našich handicapovaných žáků.
Techniky konceptu se člení na prvky základní a nástavbové stimulace. Do základní patří somatická, vibrační a vestibulární stimulace. Do oblasti nástavbové pak optická, auditivní, olfaktorická, orální a taktilně-haptická stimulace.
Při individuálním vyučování se stimulace jednotlivých oblastí vzájemně doplňují a prolínají. Mezi nejčastěji používané patří nejrůznější polohování, masáž stimulující dýchání, celková nebo částečná povzbuzující nebo uklidňující koupel (masáž), manuální vibrace na kloubech horních a dolních končetin, kolébání nebo houpání. Dále vkládání zajímavých předmětů do dlaní pomocí asistovaného úchopu, poznávání odlišných materiálů a povrchů. Vzhledem k těžkému postižení našich žáků je vhodné zařazovat i masáže obličeje, zvláště pak okolí úst za účelem usnadnění přijímání potravy. Samozřejmostí jsou pak aktivity rozvíjející vnímání zrakové, sluchové, čichové a chuťové.
